Všichni by se měli být schopni stát úspěšnými fotografy. To je klíčem k motivaci Emma Svensson. Před 20 lety začala fotografovat koncerty. Ve světě obsazeném muži ji nikdo nebral vážně, ale ona všem ukázala, že se mýlí. Spustila svoji vlastní webovou stránku, která se změnila na agenturu zastupující úspěšné fotografy a založila vlastní společnost zabývající se fotografováním, která zaměstnávala většinou fotografky. I ve svém osobním životě posouvá hranice: dobýváním nejvyšších hor v Evropě prokazuje, že ženy zvládnou cokoliv, co dovedou muži: „Ženy by si neměly myslet, že jsou horší než muži.“
Stále si pamatuje, když její láska k fotografování začala: „Když mi bylo jedenáct, našla jsem videokameru mých rodičů. Byla to moje oblíbená hračka. Chtěla jsem se stát režisérkou.“ Ale sousedé v malé švédské vesnici ji doporučovali, ať se nesnaží prorazit v oboru fotografování kvůli velké konkurenci. Bylo by pro ni obtížné se tím uživit. „Takže jsem roky žádné fotografie nepořizovala. Když jsem vyrazila na koncert v roce 2002, vzala jsem si fotoaparát a i když jsem ještě žádný koncert nefotografovala, jakmile jsem začala, okamžitě mi bylo jasné, že tohle chci dělat. Byla to láska na první pohled.“
Internet byl na vzestupu. „K dispozici bylo velké množství webových stránek s texty o hudbě, ale neobsahovaly mnoho fotografií koncertů, takže jsem vytvořila webovou stránku. Být fotografkou ve světě dominovaném muži středního věku bylo tehdy opravdu těžké. Nikdo mě nebral vážně, dokonce mě ani nezdravili. Jelikož jsem byla žena, nemohla jsem ani do zákulisí, kde se muži setkávali.
Ale podařilo se mi vystavovat více a více fotografií na mé webové stránce a požádala jsem další mladé a ambiciózní fotografy, aby se ke mě přidali. A všimli si nás: noviny a časopisy začaly používat naše fotografie a my jsme se vyvinuli v úspěšnou agenturu. Staří fotografové nás nenáviděli. Už patnáct let v řadě naši fotografové vyhrávají ceny za nejlepší fotografie koncertů. Někteří z nich se stali neuvěřitelně úspěšnými fotografy, zatímco z dalších jsou obrazoví editoři nebo pracují pro galerie. Jsem hrdá, že jsem hrála malou část v jejich úspěchu.“
Jako učitelka fotografování si všimla, že i když 80 procent studentů fotografování jsou ženy, tak po promoci získali 95 procent zakázek muži. „Agenti a lidé v personálních odděleních byli všichni muži. Vzdorovala jsem těmto předsudkům a snažila jsem se o nich informovat. Přinášelo mi to neustálé potíže, ale stálo to za to. Mladé fotografky mi i děkovaly za to, co dělám. Dalo jim to sílu snažit se vybudovat si kariéru jako fotografky.“
Další přelomovou událostí pro Emmu bylo shlédnutí filmu Everest v letadle. „Letěla jsem na Nový Zéland. Film mě inspiroval stejným způsobem jako mé první fotografie koncertů. Jednoduše jsem věděla, že musím vyrazit lézt na hory. Lidé – dokonce i tehdejší přítel – říkali, že bych to neměla dělat. Říkali, že zdolávání hor je pro ženy příliš nebezpečné. Ale já se do toho stejně pustila. Poté, co jsem vylezla nejvyšší horu v Evropě jsem věděla, že v tom chci pokračovat. Takže jsem si vytvořila cíl: vylézt během roku na nejvyšší hory Evropy. A podařilo se. A co víc: Vylezla jsem na 61 hor.“
Dnes dělí svůj čas mezi fotografování a lezení po horách. „Polovinu svého času fotografuji a druhou polovinu jsem na horách.“ Stále se střetává s velkými předsudky: „Když vyrůstáte jako žena, je vám vštěpováno, že se máte bát těchto druhů dobrodružství. Že je nebezpečné cestovat sama a dělat dobrodružné věci. To odmítám přijmout. Cestuji na bezútěšná místa a nikdy jsem se nebála. To, že jste žena, jednoduše neznamená, že nemůžete žít život naplno.“
Má vlastní studio, kde jsou pouze kolegyně. „Zaměstnávala jsem 12 lidí, ale při lezení na hory je to teď trochu obtížné. Takže jsem zpět u třech lidí: plánovač, fotograf a asistent a já také dohlížím na internisty. Když jsem nabírala nové lidi, ze 100 obdržených dopisů byly nejlepší ty napsané ženami. Být fotografem může být velmi osamělé, takže je příjemné pracovat v týmu, reagovat vzájemně na svou práci a slyšet další názory.“
Před rokem poprvé pracovala s fotoaparáty Panasonic LUMIX. „Vyzkoušela jsem Panasonic LUMIX S1R. A ohromila mě kvalita snímků, bylo to objevné! Když lezu na hory, používám Panasonic LUMIX GX9. Nosím fotoaparát kolem krku, protože bych ho jinak prakticky nepoužívala, kdyby byl v batohu, takže musí vydržet těžké podmínky: déšť, sníh a nárazy do skal. A přesto stále skvěle funguje, dokonce i po roce v opravdu náročných podmínkách.“
Emma Svensson
Emma Svensson se živí fotografováním od roku 2002. Zpočátku fotografovala hlavně hudební umělce, ale jméno si vybudovala také v módní fotografii. V současné době provozuje úspěšný ateliér, ve kterém zaměstnává několik fotografek, a kromě jiného se také snaží stanovit nový světový rekord zdoláním 61 evropských horských vrcholů. Dlouhodobě se snaží prosazovat rovnoprávné postavení žen v oboru fotografie. Její další vášní je dodávat inspiraci a podporu lidem v tom, aby následovali své sny.
